ORANSSI PAZUZU - Muuntautuja
Opravdu elektrizující dílo, při kterém mi vstávají chlupy na těle. Vlastně je to úplně debilní elektronický galimatyáš, ale ta atmosféra, ta atmosféra.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Odpověď na otázku, zda ACCEPT záleželo na názoru okolního světa, bude nejspíš jednoduchá. Samozřejmě, že záleželo, vždyť už jen z té podstaty, že skupina věděla, že o ni metalová veřejnost stojí, dlouhá léta žila a díky ní se rovněž po pauze (či rozpadu, chcete-li) na přelomu osmdesátých a devádesátých let dala znovu dohromady. Nikdy to však nedošlo tak daleko, že by tomuto názoru podřídila svoji tvorbu samotnou, respektive dala si mluvit do toho, co a jak zahraje a nahraje. Nikdy, až na výjimku v podobě alba „Death Row“. To přišlo na svět poměrně záhy po comebackovém „Objection Overruled“ a ACCEPT na něm částečně podlehli dobovému trendu, představivšímu se jako blízký příbuzný všeho metalového, totiž hardcore.
Nemá nejspíš cenu rozebírat, jak k tomu vůbec došlo, zda na základě chladné kalkulace, přirozeného vývoje či chuti rozkrývat nové obzory. Podstatný je spíše výsledný efekt. V něm kapela znatelně přitvrdila v kytarách, jejichž riffy nahustila do kratších, údernějších kousků, a ústy Uda Dirkschneidera také tak trochu zanevřela na klasický melodický zpěv. Ovšem jelikož při tom všem nezapomněla na své kořeny (na tuto okolnost je v okamžiku utváření si vlastního názoru na věc netřeba zapomenout), dopadlo nakonec album nad očekávání dobře. Totiž, soudě podle toho, že kýžený efekt – klasický ACCEPT a jeho stejně klasické nápady v novém, moderním (zvukově jakbysmet) kabátku – zde zcela jednoznačně nastal.
Srovnám-li si „Death Row“ s jeho již zmíněným předchůdcem, nestačím se vlastně divit, ke kolika odlišnostem a pozitivům v jeho prospěch dojdu. Obzvláště pak při vědomí toho, že kapela při jeho vzniku slyšitelně podléhala jakýmsi cizím svodům, zatímco o rok dříve, kdy měla po létech pauzy teoreticky v ruce všechny trumfy, skončila jen v duchu té nejtradičnější spolupráce a v konečném konkrétním důsledku také nijak slavně. Desáté řadové album ACCEPT oproti tomu nabízí zvučné metalové kusy, dýchající nesmlouvavostí devadesátých let minulého století a vzrušením zároveň („Death Row“, „Sodom & Gomorra“, „Dead On!“, „What Else“ nebo „Prejudice“) a jako vkusný doplněk k nim další věci konzervativnějšího ražení, jimž nicméně nechybí nakažlivost prvně jmenovaných skladeb („The Beast Inside“, „Guns´R´Us“, „Like A Loaded Gun“ či „Bad Habits Die Hard“). K tomu je navíc v předlouhé stopáži předkládána i zadumaná „Generation Clash II.“ (alias volné pokračování stejnojmenné skladby z alba „Eat The Heat“), celkem obyčejná balada „Writting On The Wall“ a v samotném závěru i dvě instrumentální skladby, v nichž exceluje kdo jiný než Wolf Hoffmann (ten, který v rámci odkazu na skupinové tradice a zřejmě i tak trochu nadbytečně odehrál v již zmíněné skladbě „Sodom & Gomorra“ také úryvek z Chačaturjanova „Šavlového tance“).
Zbyla tedy jen jedna věc, která skupině mohla v tomto případě zkazit radost z dobře odvedené práce, a sice znovuobnovení zdravotních problémů se zády Stefana Kaufmanna, jehož v průběhu nahrávání a následného turné musel nahradit další známý německý bubeník, Stefan Schwarzmann (jinak třeba U.D.O., RUNNING WILD nebo HELLOWEEN). Praktický odchod jedné z nejdůležitějších postav ACCEPT (která si, jak zřejmě známo, později našla stabilní náhradu u kytary v Dirkschneiderových U.D.O.) byl ovšem nejspíš tím okamžikem, kdy se poprvé zrodil nápad (neříkám kde a komu) definitivně rozpustit legendu těžkého kovu podruhé. Kdo ví …
Držet se svého kopyta nebo s nadějí vzhlédnout k novým obzorům? Toť věčná otázka všeho metalového, s níž si ACCEPT na „Death Row“ poradili po svém a nedopadlo to vůbec špatně.
Udo Dirkschneider
- zpěv
Wolf Hoffmann
- kytara
Peter Baltes
- baskytara
Stefan Kaufmann
- bicí
Stefan Schwarzmann
- bicí
1. Death Row
2. Sodom & Gomorra
3. The Beast Inside
4. Dead On!
5. Guns 'R' Us
6. Like A Loaded Gun
7. What Else
8. Stone Evil
9. Bad Habits Die Hard
10. Prejudice
11. Bad Religion
12. Generation Clash II
13. Writing On The Wall
14. Drifting Apart
15. Pomp And Circumstance
Humanoid (2024)
Too Mean To Die (2021)
The Rise Of Chaos (2017)
Blind Rage (2014)
Stalingrad (2012)
Blood Of The Nations (2010)
All Areas - Worldwide (Live) (1997)
Predator (1996)
Death Row (1994)
Objection Overruled (1993)
Staying A Life (Live) (1990)
Eat The Heat (1989)
Russian Roulette (1986)
Kaizoku-Ban (Live EP) (1985)
Metal Heart (1985)
Balls To The Wall (1984)
Restless And Wild (1982)
Breaker (1981)
I´m A Rebel (1980)
Accept (1979)
Datum vydání: Úterý, 4. října 1994
Vydavatel: RCA Records
Stopáž: 71:18
Zajímavé album.
Opravdu elektrizující dílo, při kterém mi vstávají chlupy na těle. Vlastně je to úplně debilní elektronický galimatyáš, ale ta atmosféra, ta atmosféra.
Podzimní nápor zajímavých doom/death metalových nahrávek pokračuje. Tohle je jako návrat do undergroundu devadesátých let. Zastřený, špinavý zvuk. Kráska a zvíře. Hřbitovní atmosféra za bezměsíčné noci.
Další kapela se 4 křížky na krku a jen s několika málo řadovkami na kontě. Tato přichází po 20 letech a nelze od ní očekávat žádné novoty. Pěkně postaru zahraný thrashový sekec nabídne zručně seskládanou kolekci, která potěší a krev rozproudí.
Švédi stále chytajú za chvost svoj dávny majstrštyk "Deathrace King". Je skvelé, že hrajú, skladajú, koncertujú, ale tá fazóna spred takmer štvrťstoročia je proste nedostihnuteľná.
Daniel Cavanagh doslovne cituje svoju ex. kapelu a tento album je pokračovaním jeho poslednej tvorby. Jedná sa o príjemnú emotívnu a ľahko plynúcu nahrávku, ktorá síce nevybočuje z autorovej rady nálado tvorných albumov, ale tak nejak zahreje pri srdci.
PYRRHON svůj neortodoxně výstřední death metal plný vřískavé a disharmonické překombinovanosti možná konečně ukočírovali tak, že mi to začíná dávat smysl. Stále je to dost schizofrenní produkce na hranici stravitelnosti, ale tady již to dokážu ocenit.
Čím více "Absolute Elsewhere" poslouchám, tím více jsem přesvědčen, že tahle cesta není pro BLOOD INCANTATION tou správnou. Skladatelsky vysoce ambiciózní projekt, který však jako celek úplně nefunguje. Zatracování nezaslouží, oslavné ódy ale také ne.